Jan Rezek pro Gól: Bodlo mi splnilo fotbalový sen!

V každém z kvalifikačních zápasů EURO 2012, ve kterém se rychlonohý záložník či útočník Jan Rezek objevil, zanechal výraznou stopu – v Granadě, Glasgowě i v Kaunasu.

I když ne pokaždé měla úplně pozitivní kontury, přesto lze říci, že se významnou měrou zasloužil o postup českého národního týmu do listopadové baráže.


Nechcete se někdy štípnout, jestli se vám jen nezdá fotbalový sen, který v poslední době prožíváte?
„Snažím se to vnímat tak, že se mi vrací zpátky všechno vynaložené úsilí, které jsem po operaci kolena na jaře 2009 dával rehabilitaci a fotbalu vůbec. Nepřišlo to samo od sebe, že jsem se posunul dál.“

Do reprezentačního „áčka“ jste poprvé nakoukl v osmadvaceti letech vloni na podzim. První velký zápas v národním týmu jste odehrál v březnu Granadě s mistry světa a Evropy!
„Byl to pro mě šok, že jsem nastoupil v základní sestavě proti nejlepším fotbalistům světa. Říkal jsem si ale, že proti nim nemám stejně jako celý náš tým co ztratit, jen získat.“

Nečekaný bodový zisk byl opravdu blízko. Jak dlouho vás strašil nešikovný penaltový zákrok, který utkání rozhodl ve prospěch Španělů?
„Byla to pro mě další životní a fotbalová zkušenost… Nikomu jsem to ještě nepřiznal, jak moc a dlouho mě vnitřně žralo, že jsem mančaft připravil o bod, který mohl mít v naší kvalifikační skupině velkou cenu.“

Po zisku mistrovského titulu jste dal dost překvapivě přednost angažmá na Kypru před možností poprat se s Viktorkou o postup do Ligy mistrů, který se vašim bývalým spoluhráčům také senzačně povedl!
„Už loni v létě sondovaly situaci kolem mě kluby z Turecka, ale nebylo to nic konkrétního. V zimě jsem měl nabídek víc, hodně o mě stála Famagusta, ale mně se ještě nechtělo z Plzně odcházet. Měli jsme našlápnuto k mistrovskému titulu a já chtěl být u toho. Na podzim jsem nastřílel pár gólů a říkal jsem si, že můžu ještě další přidat.Navíc mi pan Paclík (majitel Viktorie) slíbil, že mě v létě do zahraničí pustí. Vydrželi na mě čekat půl roku, slíbil jsem jim, že se tam zajedu podívat. A na místě jsem se pak rozhodl, že to zkusím. V osmadvaceti se vám už Bayern Mnichov sotva ozve, i když právě bundesliga by mě docela lákala.…“

Radil jste se o kyperském angažmá s Pavlem Horváthem?
„Horvi“ mi jednoznačně říkal, ať do toho jdu. Naopak taťka se obával, že když odejdu na Kypr, tak vypadnu z reprezentace. Jsem rád, že se mýlil.“

Váš reprezentační comeback v Glasgowě, kde jste vyběhl až ve druhém poločase za nepříznivého stavu 0:1, výrazně pomohl k oživení ofenzívy a ke vstřelení obou gólů, které znamenaly veledůležitou remízu…
„V Hampden Parku šlo nám i Skotům o všechno. Šel jsem na hřiště s jediným cílem – pokusit se něco změnit, udělat nějakou akci, která by vedla k vyrovnání. Před tak velkou návštěvou jsem ještě nikdy nehrál, měl jsem ohromnou chuť. Jsem moc rád, že to vyšlo a odvezli jsme si domů cenný bod, který nám udržel dosavadní odstup od třetího Skotska.“

Paradoxně v následujících dnech se mnohem víc mluvilo o zákroku na vás, který předcházel penaltě v 90. minutě, Skotové dokonce požadovali, aby vás UEFA za simulování potrestala… Hodně vás rozpitvávání této situace rozladilo nebo jste to dokázal hodit za hlavu?
„Snažil jsem se to přecházet, celé mi to připadalo jako taková cílená kampaň nejen proti mně, ale i proti nároďáku. Všechno zlé je k něčemu dobré, poznal jsem totiž komu mám příště dávat rozhovory a komu naopak už ne…“

Pomohlo vám, že se už za tři dny hrálo v Praze utkání s Ukrajinou, ve kterém jste opět zařídil penaltu a především vstřelil svůj první reprezentační gól?
„Měl jsem trochu obavy z reakcí lidí v Edenu, pár výkřiků jsem ze začátku také z hlediště zaslechl. Ale dali jsme rychle dva góly, penalta na mě byla evidentní, ukrajinský obránce mě v šestnáctce sestřelil, když jsem si zasekl balon. Na začátku druhé půle jsem se konečně dočkal i já. Na hranici vápna jsem si narazil míč s Danem Kolářem, sice mě trochu tísnili dva křižující Ukrajinci, proto jsem se snažil ho napálit co nejkratším švihem. Bodlo mi tak splnilo můj fotbalový sen – vstřelit gól za národní tým!“

V Kaunasu s Litvou jste měl dokonce prsty ve třech ze čtyř českých gólů. Kde se ve vás vzala taková skvělá forma a pohoda?
„V klubu pravidelně hraju, určitě mi psychicky pomohly i oba předchozí reprezentační zápasy ve Skotsku a doma s Ukrajinou.“

Která situace byla pro vás nejsložitější?
„Asi trefit míč, který se po ráně „Baryho“ (Milana Baroše) odrazil od tyče litevské branky přímo ke mně. Do střely se pokoušel padnout skluzem domácí obránce, brankář naopak stál. Moc volného místa mezi tyčemi jsem tedy neměl, navíc také trávník byl po celodenním dešti hodně promáčený. Fláknul jsem to ale přesně pod břevno. Před druhým gólem, který jsem dal těsně před přestávkou, jsem už měl mnohem víc času, abych hlavou zamířil k levé tyči.“

Minulý čtvrtek se v Krakově losovala listopadová baráž. Koho jste si přál za soupeře?
„Spíš jsem si nepřál Bosnu a Hercegovinu, která má pohromadě silný tým. Raději jsem se na losování nedíval, protože bychom ji určitě vyfasovali. Že máme Černou Horu, to mi hned po losu zavolal Matúš Kozáčik. V baráži si ale už moc soupeře vybírat nemůžete.“

Český tým začíná doma a bude se muset vyrovnat s absencí důležitých defenzivních článků – Tomáše H“ubschmana a Romana Hubníka, kteří pykají za vyloučení v minulém kvalifikačním dvojzápase…
„Jsou to dva hráči ze základní sestavy, věřím, že je dokážeme nahradit a na EURO 2012 se probojujeme. Nikdy se mi nesnilo, že bych si mohl zahrát na takovém turnaji jako je mistrovství Evropy. Bylo by to i velké lákadlo pro české fotbalové fanoušky, protože do Polska i na Ukrajinu to není daleko. Myslím si, že postup na evropský šampionát je ohromnou motivací pro většinu kluků-třicátníků, mezi které se už pomalu počítám…“